Difficultates - Nebelvírský duch...

Splašeně otevřela oči. Všude kolem ní byla tma a ona cítila jak jí teče pot po tváři.
Zas a znovu se jí vracel sen s jeho tváří… Slyšela jeho hlas… Jeho výčitky a své lži. Položila znovu hlavu na polštář. Nebyl rozdíl v tom jestli zavře oči, nebo je nechá otevřené. Tma před ní byla pořád stejná. Měla dojem, že je kolem ní stín i přes den. Dívá se na slunce a přesto je všude kolem tma.
Od Etiennovi smrti uběhly dva týdny. Byl nový rok. Svátky strávila u rodičů doma. Matka ani otec se nemohli dívat, na její prázdný pohled, trápilo je to. Trápila je ona, ale jí to nevadilo. Bylo jí to jedno. Viděla jen svou bolest, tu kolem ignorovala. Utápěla se v ní víc a víc. A ve chvíli, kdy si uvědomila, že by se měla hnout z místa, se propadala ještě hlouběji.
Znovu seděla v zimní zahradě a dívala se oknem ven na zasněžené okolí. Pocítila něčí ruku na rameni. Vzhlédla. Stála tam její matka.
„Mio…“ řekla prosebně a jakoby se strachem ji oslovit.
„Nech mě samotnou…“ zahučela a znovu upírala pohled ven. Nedívala se na nic konkrétního, prostě jen tam, kam jí padl pohled.
„Zlato…“ zaúpěla paní Grangerová a do zarudlých očí se znovu začaly hrnout slzy.
„Prosím!“ dodala nerudně Hermiona.
„Ne!“ nevydržela matka.
Hermiona se na ní znovu podívala.
„Co po mě chceš?“ zeptala se jí.
Paní Grangerová zavřela oči, nechtěla své dceři ukazovat, jak moc jí ubližuje, přestože si toho nevšimla. Znovu je otevřela a osušila si slzy, posadila se naproti Hermioně.
„Chci si jen promluvit…“
„Není o čem mluvit, mami…“
„Jak je to dlouho, co jsme si nepovídali? Jak je to dlouho co si přestala být mou dcerou…?“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Hermiona, rozrušila ji slova, která slyší.
„Já vím jak je to dlouho. Je to skoro už skoro osm let…“
„Mami! Co to říkáš?“ vyplašila se Hermiona. Matka se na ní smutně podívala.
„Od doby co jsi čarodějkou jsi přestala být mou dcerou. Nezvládla jsi obojí a vybrala jsi si magii. Já ti to nezazlívám, ale vidím, jak ti ten svět ubližuje. Až příliš brzo jsi přestala být dítětem…“ dořekla smutně a položila jí ruku na tvář. Jemně ji pohladila a potom odešla.
„Jak mi můžeš říct, že jsem přestala být tvou dcerou a klidně si odejít!“ křikla za ní Hermiona.
„Vždyť vás miluji. Jste má rodina. Není nic cennějšího, než-li vy!“
Pani Grangerová se otočila.
„Nikdy jsem neřekla, že nás nemáš ráda, nebo snad my tebe. Něco se, ale změnilo. Víme to my, víš to i ty. Nemluvíš s námi o důležitých věcech. Jistě o ty-víš-kom samozřejmě víme. Jenže jde o to, že to je hrozba pro všechny. To je problém všech. Ne tvůj. Tvoje problémy a strasti neznáme. Vím, že tam venku je válka, ale nesmíš zapomínat na to, že máš rodiče. To že máš kouzelnou hůlku neznamená, že nemáš srdce…“
„A co mám dělat?“ zeptala se Hermiona se slzami na krajíčku.
„Poslechni to, co už dlouho ignoruješ?“
„Co je to?“
„Právě to srdce…“ odpověděla jí matka s úsměvem a tentokrát doopravdy odešla.

…
A ona se vážně snažila. Zaposlouchala se sama do sebe a proto stojí teď tady. V jinou chvíli, v jiném státě. Nehýbá se, jen se dívá před sebe, v ruce drží obálku a nevnímá mrazivý vítr a sněhové vločky, které útočí na její tělo. Je tu totiž něco důležitějšího, něco silnějšího…
Prudce zamrká, nechce plakat, ale přesto jí jedna slza unikne. Jediná, poslední. A přitom znamená mnohem víc, než všechny ty předtím. Mlčí… Už nelze nic říct… Už nikdo neposlouchá… A to co má na srdci právě drží v dlaních. Pomalu se shýbne a obálku položí na sněhovou pokrývku. Za okamžik je celá promočená. Už nikdy si nepřečte, co v něm stálo. Ona to, ale ví. Vždyť to její ruka ho psala.
Dopis patří jen jediné osobě. Už nikdy v ruce nesevře papír. Už nikdy neotevře oči, aby ho mohla přečíst, ale ona přesto cítila, že se dozví jeho obsah. I když už se z něj jistě stala velká rozmočená skvrna. Z mnoha slov se stal jeden bod, stejně jako jedna vzpomínka, která v ní navždy zůstane.
Naposledy se podívala na šedou desku na níž bylo vytesané jeho jméno. Číst ho bylo stejně bolestné, jako vidět jeho mrtvou tvář. Další důkaz něčeho, co dokazovat nepotřebovala.
Otočila se a stejnou, již prošlapanou, cestičkou odešla. Na obálku se snášel další sníh, až za chvíli úplně zanikla…


Mluvím ve chvíli, kdy mám mlčet. Píšu, když už není nikdo, kdo by četl. Chci říct pravdu, když už ji mé lži zabily. Nedokázala bych nikdy najít dostatečná slova na omluvu, ale mohu najít slova na vysvětlení. Vysvětlení všeho,co teď už jistě víš.
Řekli jsme si spoustu věcí, ale to nejdůležitější jsem ti zatajila. A zatajila jsem to i sobě.
Až teď si uvědomuji, jak málo pro mě znamenala láska a jak moc jsi pro mě znamenal ty.
Nebyla jsem tentokrát ten, kdo odešel. Ale nebyla jsem, ani ta, co měla přijít…
Už nemohu dál utíkat. Není totiž předčím. Nejhorší obavy mě dohonily a vzaly mi něco moc cenného. Vzaly mi tebe…
Doufám, že jednoho dne budu schopná splatit dluh, který vůči tobě mám.

…
„Jsem rád, že jsi tady. Neviděl jsem tě od…“ Harry se zasekl v půli věty.
„Byla jsem u rodičů. A potom… Jsem jela do Francie…“ řekla Hermiona, „Rozloučit se…“ dodala nepřítomně.
Harry chtěl něco říct, ale nic se nehodilo. Musel čekat, až co poví ona a docela se bál.
Už se k němu doneslo, že na tom není dobře. Podrobně ji zkoumal pohledem.
„Harry nedívej se na mě takhle… Prosím. Ne i ty!“ řekla, když viděla, jak si ji prohlíží.
„Řekla bys mi, kdyby se něco dělo, že ano?“
Hermiona se usmála. Nebyl to přímo veselý úsměv, ale alespoň něco.
„To víš, že neřekla. A taky víš, že by se to na mě stejně provalilo…“ prohlásila, čímž dost uvolnila atmosféru.

Seděli v obývacím pokoji. Dům byl skoro prázdný, takže měli klid.
Chvíli mlčeli, ale Hermiona ticho přerušila. Promluvila a přitom se dívala z okna, na to jak sněží.
„Nevím, jestli to zvládnu…“
„Jsem si jistý, že ano!“ ubezpečil ji Harry.
„Ne. Ty to nechápeš. Nedokážu se hnout z místa. Nejraději bych zapomněla na všechno i na všechny a začít znovu od začátku…“
„Obětovala bys i svou rodinu a přátele?“ zeptal se Harry a Hermiona udělala něco, co ho šokovalo. Přikývla.
Podívala se na něj a on viděl vážnost a zoufalství, které se jí usadilo v očích.
„Ano Harry. Obětovala bych celou svoji identitu, jen aby to alespoň na chvíli přestalo!“ řekla smutně.
„Mám dojem, že mě něco sžírá zaživa a pořád to nemá dost!“
„Mio… Nevěděl jsem, že je to až tak…“ nedokázal nají vhodné slovo.
„Vzpomínám si, že při zařazování mě moudrý klobouk chtěl poslat ho Havraspáru, ale já toužila po Nebelvíru. A teď už vím, proč mě tam nechtěl poslat sám od sebe. Není ve mně ani kousek odvahy. Plácám se v tom bahně už téměř dva roky. Kdybych měla, alespoň trochu nebelvírského ducha, jistě už bych se z toho dostala!“
Harryho zarazila tak dlouhá doba Nevěděl, že už to trvá tak dlouho. Zvedl se a došel až k ní. Klekl si před jejím křeslem a chytil ji za ruku.
„Je to, jako s patronem. Stačí si jen vzpomenout na šťastnou vzpomínku a vyslovit zaklínadlo. Vybav si, kdy jsi byla šťastná. Myslím doopravdy a udělej krok tím správným směrem.
Jen málokdo se hodí do Nebelvíru jako ty!“ řekl jí a následně se zvedl k odchodu. Než zavřel dveře, ještě jednou se na ní podíval.
„Stačí vzpomínka, poradí ti, jak dál…“ s těmito slovy za sebou zavřel dveře.
Hermiona se znovu podívala na chumelenici. Řídila se jeho radou a snažila si vybavit nějaký šťastný zážitek. Nešlo to… Dlouho ji nic nenapadlo a znovu se začala cítit mizerně.
Už si ani nedokáže vzpomenout na něco hezkého… Zalamentovala sama nad sebou a potom se jí to vybavilo. Viděla to i před zavřenýma očima jako film a po celém těle se jí začal rozlévat hřejivý pocit.
Viděla samu sebe, jak leží v posteli a někdo vedle ní sedí. Byl otočený zády, takže mu neviděla do tváře. Viděla, ale jak ona pohybuje rty. S někým mluvila. Ten někdo jí dal nějakou lahvičku a zvedl se. Ona ji vypila, ale potom toho cizince chytila za ruku.
Dlouho to netrvalo. Nakonec od ní odešel. Jakmile to udělal spatřila Hermiona jeho tvář.
Nebylo to překvapení. Věděla to celou dobu.

Otevřela oči. Vzpomněla si. Pamatovala si každičké slovo, které si tenkrát na ošetřovně řekli. Pamatovala si na to křehké pouto, které mezi nimi vznikalo. Pamatovala si, co k němu cítila, než on, Severus Snape, to pouto tak bravurně zpřetrhal.
Prudce se nadechla a cítila, že jí do pusy stekla vlastní slza. Jako by to vůbec nebyla dva roky stará vzpomínka. Jako by se za tu dobu nestalo mnoho dalších věcí. Jako by se k ní nechoval tak, jak se choval. Jako by Etienn vůbec nebyl.
Jako by znovu ležela na ošetřovně a čekala, až ji přinese lék.

Tenkrát se opravdu cítila šťastná a v bezpeční. Jen s ním se cítila tak, jak chtěla… Nehledě na to, co se jí snažil namluvit. Jen s ním mělo cenu prodebatovat celý večer… Jen s ním mělo cenu se hádat… Jen jeho mělo cenu milovat…
Tolik si přála na něj zapomenout, ale nemohla. Dokázala ho potlačit, ale vrátilo se to… Vrátilo se to v drtivé síle.
Zavřela oči a schoulila se do klubíčka…
Tolik si přála, aby přestal být slepý k jejím citům. Vzal ji do náručí a držel tak pevně, aby zapomněla na všechno kolem sebe a vnímala jen jeho bezpečnou náruč… A zároveň toužila po tom, aby zůstal arogantním a sobeckým protivou, protože do takového se zamilovala… Po takovém toužila…
Jemně se kousla do ruky, kterou si dala před ústa, aby zabránila toužebnému vzdychu.
Jenže byl tak daleko. Čím blíž jí byl fyzicky, tím víc se vzdaloval psychicky. Čekala, že se objeví ve dveřích, že ho svými myšlenkami přivolá. Že se znovu pohádají, nebo ji nějak urazí, ale nikdo se neobjevil.
Snapea viděla naposledy… Její úvaha se v půli zastavila. Naposledy ho viděla, když zemřel Etienn. Nepříjemně ji bodlo u srdce.

Kupodivu ji Harryho rada dost pomohla. Když jí bylo nejhůř, tak se stále upínala ke vzpomínce, která se jí vybavila. I když s tím bylo spojeno mnoho jiných chmur, přesto se vždy cítila o něco víc jako Hermiona. Jako pravá Hermiona…
Byla ve svém pokoji v domě rodičů. Znovu se sem nastěhovala. Ani si nepřipouštěla, že opouští profesorský kurz. Situace se tak vyhrotila, že se vrátila do tepla domova, kde jí teď bylo nejlépe.

Uběhl už měsíc od hrůzných událostí, které ji přivedly zpět do rodné země. Ležela na posteli a za tlumeného světla lampy si pročítala knihu o věštbách. Do mysli se jí vloudil Etienn. Vzpomněla si, jak se smál jejímu soustředěnému výrazu, kdykoliv knihu otevřela.
Jako by jí znenadání někdo pomohl vybavil se jí Etiennův náhrobní kámen. Především datum narození a úmrtí. Zemřel přesně měsíc, před svými narozeninami. Netušila proč se jí to vybavilo, nechtěla se tím trápit. Nechtěla se znovu dostat do stavu, z kterého je už skoro venku. Jenže pak sklopila oči k textu a přišlo to, jako blesk z čistého nebe.

…narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku…
…se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…
Až bude umírat...
…Pán zla ho poznamená jako sobě rovného…
Prudce se nadechla. Najednou to bylo tak jasné. Začala se jí třást ruka. Jestli je to pravda… Jestli se nemýlí…
Musí se mýlit! Takhle to nemůže být! Nesmí!
Nejraději by se hned vydala do domu číslo 12. Potřebovala mluvit s Harrym a hlavně se Snapeem.
Snape! Vzedmula se v ní vlna vzteku. Určitě to věděl. Musel na to přijít už dřív a nikomu nic neřekl.
„Parchant!“ ulevila si nahlas.